Anna Karenina

Krásný, avšak dlouhý román. Pokud se nám jej nechce celý číst, můžeme si na Annu zajít (až to zase bude možné) do divadla 

Kaťuše byly, jak známo, neřízenými raketami, které pomohly Rusům vyhrát 2. světovou válku. Rudá armáda dokázala těmito raketami protivníka doslova zasypat. Zbraň to tedy byla velmi efektivní, k dosažení vítězství jich ale bylo zapotřebí ohromné množství. Jaký to obrovský rozdíl ve srovnání s naší dvorní dramaturgyní a kulturní referentkou Kateřinou, která – řízená mnohaletou divadelní zkušeností a intuicí lovce (talentů) – vždy trefí rovnou do černého. Při operačním nasazení naší Kačky dne 1. listopadu roku (2018) nás její navigační systém zavedl až na Kampu za Annou.

Opět se jednalo o skvělý zásah. Příjmením se totiž Anna jmenovala Karenina a k zastižení byla tato ruská aristokratka na Kampě přímo ve stejnojmenném divadle. Vyřknutím tohoto příjmení nebylo snad řečeno úplně vše, avšak velmi mnoho bezesporu ano. Nemělo by proto asi příliš smyslu, vlamovat se na tomto místě do otevřených dveří a seznamovat čtenáře s obsahem všeobecně známého a klasického románu Lva Nikolajeviče Tolstoje. Soustředím se proto pouze na několik postřehů a dojmů, které s tímto creme de la creme světové literatury a s jeho námi zhlédnutou divadelní adaptací souvisejí.

Nejprve tedy adaptace. Ta byla pojata ve strohém až minimalistickém duchu. Představení v divadle Kampa si vystačilo s pěti herci, několika málo kostýmy a několika málo dekoracemi. Nelze však říci, že by mu takové pojetí uškodilo, právě naopak. Divák se tak sice např. musel obejít bez ztvárnění velkolepých plesů ruské aristokracie 19. stol., jak to známe z filmových zpracování Anny, o to více však mohl zapojit svou vlastní fantazii. Obdobně nebylo ve hře možné ponechat všechny sáhodlouhé úvahy Konstantina Dmitriče Levina (tedy de facto Tolstoje samotného) o životě na venkově a  dobrotivosti ruského mužika. Konečně byl také omezen počet dějových linií omezen na dvě, tj. na Levina s Kitty Ščerbackou a trojlístek Anna, její manžel a Alexej Vronskij. Jádro (chcete-li poselství) románu se však dle mého názoru v adaptaci podařilo zachovat, a dokonce bez slupky a dužiny vyniklo o to více. Co se hereckých výkonů týče, nejen mě (modří vědí!) uhranula svým výkonem Pavla Drtinová. Metamorfóza Anny v jejím podání byla fenomenální. Avšak sympaticky působila také Agáta Dušková (dcera Jaroslava Duška) v roli Kitty, Marek Menšík (Levin) a Pavel Kryl (Vronskij). Petr Herold sice ztvárnil svého Karenina poněkud prkenně, ale v celkovém vyznění hry na mě vlastně jeho výkon působil velmi ústrojně a účelně.

Silnou stránku představení vytvořily hudební kulisy. Jako hudební doprovod bylo mj. zvoleno několik velmi „profláklých“ skladeb. Jejich poslech se ale nikdy neomrzí, z mého pohledu proto bylo skvělé, že zazněl valčík č. 2 Dmitrije Šostakoviče nebo pasáže z Louskáčku. Mnoho skladeb jsem ale nerekognoskoval, což mě docela mrzí, protože v nich bylo celé Rusko se svou velikostí i melancholií.

Pokud jde o samotný román, tak fascinující je pro mě samozřejmě především ústřední trojice Anna, Karenin a Vronskij. Všechny tři lze označit za lidi dobré, ušlechtilé a toužící po pravdě. Tolstoj si se všemi geniálně vyhrál, všichni jsou autentičtí a věrohodní (samozřejmě v kontextu 19. století), všichni bojují sami se sebou i s ostatními, ačkoliv nic takového vlastně vůbec nechtějí dělat. Všechny nechal Lev Nikolajevič důkladně se vyválet v bahně vlastního osudu. A zřejmě právě díky tomu je Anna věčná a už navždy bude přitahovat zájem čtenářů, posluchačů i diváků, byť tedy zrovna do divadla Kampa jich 1. listopadu rozhodně mohlo přijít více!

Když k výše uvedenému připočtu lyriku teplých podzimních barev, genius loci Kampy a nevtíravou eleganci všech přítomných dam, nezbývá mi než navázat na úvod tohoto textu – Katčina dramaturgická práce opět přinesla své sladké plody kulturního obohacení.