Bosé nohy v parku

Návštěva divadelního představení je vždy tak trochu výpravou do neznáma. Z tragédie se může snadno stát komedie, komedie se může změnit v tragédii. Jak si v tomto ohledu vedly Bosé nohy v parku?   

Letní výpady za kulturou mívají, jak známo, kolísavou kvalitu, tentokrát se nicméně podařila trefa do černého. „Bosé nohy v parku“, které jsme viděli ve čtvrtek 23. srpna (2018) na Letní scéně Harfa, splnily dokonale mé představy o odlehčené komedii plné skvělého konverzačního humoru. Nejedná se přitom o žádnou náhodu. Autorem této divadelní hry je totiž veleúspěšný americký dramatik Neil Simon, který má na svém kontě mnoho úspěšných her a filmů známých i v českém prostředí. A nedosti na tom. Bosé nohy v parku jsou ve svém filmovém zpracování z roku 1967 postaveny na jiskření dvou megastar americké kinematografie: Jane Fondové a Roberta Redforda. Dle mého názoru se jim v Bosých nohách povedlo vytvořit jeden z nejpůsobivějších párů historie srovnatelných snad jen s Liz Taylorovou a Richardem Burtonem v „Kdo se bojí Virginie Woolfové“ (i když tam to jiskřilo trochu jiným způsobem).

Co se vlastní zápletky hry týče, je vlastně docela jednoduchá. Mladí novomanželé Viktorie a Pavel se stěhují do nového bytu v pátém patře bez výtahu, který je navíc poněkud nezařízen nebo – ještě lépe řečeno – téměř prázdný. Oba mladí lidé se přitom milují upřímnou, čistou a spalující láskou, avšak již od samotného začátku hry vidíme, že jejich přístup k životu je značně odlišný. Zatímco u Viktorie následuje jedna erupce spontánní energie za druhou, Pavel je racionální a spíše prakticky založený člověk. Zatímco Viktorie je holobytem nadšená, Pavel si vůči němu nemůže odpustit určitou skepsi, podloženou ovšem zcela relevantními argumenty. Do děje kromě dvojice hlavních protagonistů ještě dále zasahuje maminka Pavly Ester a stárnoucí šarmantní seladon Hektor Velasco ze sousedního bytu, který se kromě šarmu vyznačuje také prázdným kontem a nezaplaceným nájmem.                

V provedení Divadla bez zábradlí, které jsme na Harfě měli možnost zhlédnout, se role Viktorie zhostila Anna Linhartová a role Pavla Radúz Mácha. Matku Viktorie si zahrála Veronika Freimanová, Hektora Velasca se ujmul Rudolf Hrušínský. Všichni herci podali solidní výkony, avšak je nutné říci, že Veronika Freimanová i Rudolf Hrušínský si na svých rolích opravdu „zgustli“ a na rozdíl od filmu své mladší kolegy poněkud zastínili. Veronika Freimanová si s grácií zahrála ženu, která se příliš soustředila na roli matky, avšak naštěstí zavčasu objevila, jak půvabná ještě stále je. Rudolf Hrušínský si smlsnul na roli Hektora, kterému předal něco ze svého pábitelství nasátého při natáčení hrabalovských filmů. Zrzavá kštice dcery Jitky Asterové Anny Linhartové byla sice nepřehlédnutelná, avšak její herectví ještě dle mého názoru nevyzrálo tolik jako kumšt dvou výše uvedených mistrů.

Byl bych však velmi nerad, pokud by se někomu zdálo, že snad výkon Anny kritizuji, tak tomu v žádném případě není. Líbili se mi všichni herci, jen Veronika Freimanová a Rudolf Hrušínský nastavili laťku opravdu velmi vysoko, což vlastně ani není nijak překvapivé.            

Závěrem bych ještě rád zdůraznil šťastnou okolnost výběru místa. Letní scéna Harfa je umístěna přímo na střeše obchodního centra Harfa v těsné blízkosti O2 Areny. Jelikož se v tomto prostoru neustále staví, tyčilo se nad jevištěm nádherné jeřábové panorama, což byl nezamýšlený, a přitom originální a působivý scénický prvek. Do děje navíc díky letní scéně pronikaly různé zvuky ulice, asi tak jako mohly pronikat do střešního bytu obývaného Viktorií a Pavlem. Ve spojení fikce s realitou jsou podobné letní scény prostě nedostižné.