Totalita americké kultury – problém pro české vyrovnání se s minulostí

Americká kultura dnes oslovuje lidi na celém světě, výjimkou není ani Česká republika. Není na tom nic špatného, jisté záludnosti bychom si ale měli být vědomi.  

Pokud bychom byli požádáni o vyjmenování oblíbených filmů, seriálů, herců, režisérů, zpěváků nebo hudebních skupin, zřejmě by to dopadlo tak, že by se sice v našem seznamu objevila také česká jména, prim by však nepochybně hrála americká provenience. Nejde přitom o nijak nový fenomén. Na příklad již pro generaci Husákových dětí byli těmi zásadními hrdiny Rambo, Terminator a Bruce Lee. Český Honza – major Zeman se sice tehdy snažil, nakonec to ale byl právě on, kdo skončil v poli poražených.  

Americká kultura tedy ovládá české země (a potažmo celou Evropu) již dlouhá desetiletí. Chodíme do kin na americké filmy, v televizi sledujeme americké seriály a v rádiu posloucháme anglicky zpívanou, převážně americkou hudbu. Americkou kulturní dominanci nezměnily ani internet a chytré telefony, ani žádné další vymoženosti moderní doby. Právě naopak.  

Takový moderní Čech si dnes k snídani klidně poručí kotel kafe ve Starbucksu, na lunch si skočí do mekáče na big mac, který spláchne kokakolou, a k večeři se láduje popcornem, který chroupá v multikině při sledování nejnovějšího amerického blockbusteru. Zároveň jen výjimečně odkládá svůj mobilní telefon, ve kterém už má stáhnuté nejnovější rapové škrrr a kde má instalován Google, Twitter, Facebook, Instagram, WhatsApp, LinkedIn, Tinder, Viber, HBO a Netflix (seznam je pouze ilustrační, není ani zdaleka kompletní).

Lze tedy s jistou nadsázkou mluvit o americké kulturní totalitě, která je ovšem totalitou zcela dobrovolně přijímanou, nikoliv totalitou vynucovanou. A nejsou to jen filmy nebo fastfoody, standardní součástí života české společnosti se stal i Halloween, Valentýn, Black Friday apod. (ne všechny tyto svátky a zvyklosti jsou přímo americké, k nám se však dostaly právě z USA). Dominance americké kultury se stala naší každodenní realitou. 

Některým z nás výše uvedená situace vyhovuje, jiným zase ne. Je tedy namístě se ptát, zda je dominance americké kultury skutečným problémem či pouze problémem uměle vytvořeným. To není jednoduchá otázka, je tu však několik symptomů, které nám naznačují, že se o skutečný problém jedná. Jsme totiž natolik ukotveni v českém jazyce, mentalitě a prostředí, že z nás ani dominance či totalita americké kultury skutečné Američany neudělá. A americká kultura přes svou nespornou bohatost a šíři není schopna postihnout naše národní bolesti, radosti, strasti a traumata. Naopak při konfrontaci s neohroženými a nezničitelnými americkými hrdiny naplno vynikne náš skepticismus, malověrnost, tendence ke švejkování a vychytávání pohodičky.   

Že tomu tak není? Stačí se podívat na dědictví českých dějin 20. století. Stále v nás dřímá mnichovský komplex, trauma okupace, údiv nad snadností února 1948, ponížení srpnem 1968, bahno normalizace a tak dále a tak dále. S tím nám ale Američané neporadí, vždyť jejich země nebyla nikdy okupována, ani tam nezvítězil žádný totalitní režim. Našimi slavnými prohrami se nikdy zabývat nemuseli.    

Jak tedy z dané šlamastiky ven? Řešení je mnohem jednodušší, než se na první pohled zdá. Je tu samozřejmě vlastní tvorba, ta nám ale poskytuje náš vlastní pohled, který je potřebný, zároveň to ale stále je pohled do zrcadla, které si sami neseme v ruce. Je tedy velmi blízko a otáčí se s námi. Velmi důležitý je proto pohled do jiných evropských zemí, které mají také často za sebou různá teprve nedávno vyléčená, nedoléčená či vůbec neléčená traumata. Jinými slovy plují na stejné lodi jako my, avšak zároveň nám ono pověstné zrcadlo nastavují s větším odstupem a z nečekaných úhlů.

Za nejpřínosnější lze proto považovat pohled k sousedům, tj. do Německa, Rakouska, Polska a na Slovensko. Díky společné rakousko-uherské historii pak také do Maďarska a Slovinska. Svá traumata, která stojí za to blíže studovat, ale mají i Francouzi (zahanbující porážka 1940, režim ve Vichy), Italové (italský fašismus, ostudné výkony italské armády), Španělé (démon občanské války a frankismu) a další evropské země. Na své splíny (ale samozřejmě i radosti) tedy nejsme sami.  

Asi nelze po nikom chtít, aby se naučil pět nebo deset cizích jazyků a začal se věnovat kulturnímu dění ve všech sousedních zemích a k tomu ještě ve Francii, Itálii, Španělsku atd. To ale ani není nutné. Úplně postačí, abychom si uvědomili, že kromě dominující americké kultury je tady i velmi košatá kultura evropských zemí, kterou stojí za to sledovat. A pokud je nám nějaká země obzvláště sympatická, můžeme se na její kulturní tvorbu přímo zaměřit.