Paradoxy tankové války

20. století lze bezesporu označit jako století tanků. Poprvé byly bojově použity 15. září 1916 v bitvě na Sommě a za jejich konec se považovala operace Pouštní bouře, která byla zahájena 17. ledna 1991. 

Byl to ovšem konec pouze domnělý. Jak nám ukazuje současná válka na Ukrajině, tanky jsou zde i nyní ve století jednadvacátém, a i když rozhodně nejsou nezničitelné, stále představují velice účinné bojové prostředky.

Na tanky a jejich nasazení lze pohlížet z mnoha různých hledisek, což také tankologové celého světa velice rádi činí. V tomto textu je jako stěžejní vybráno hledisko počtu typů tanků, které jsou zavedeny ve výzbroji dané armády. Historie tankových válek prokázala, že v boji lze použít tanky lehké, střední i těžké, tanky plovoucí i výsadkové, tanky zbrusu nové i desítky let staré, tanky zajišťující svým osádkám drtivou převahu nad protivníkem, ale také tanky, které byly spíše pojízdnými rakvemi než čímkoliv jiným. Je ale jasné, že důležitý je i samotný počet typů nasazených tanků. Jejich příliš velký počet obvykle znamenal značné obtíže týkající se zajištění vhodných náhradních dílů, údržby, oprav a samozřejmě také výcviku, munice, vhodného paliva atd.

Chceme-li výše uvedený problém názorně popsat, pak postačí, pokud se v tomto článku soustředíme na dvě ze čtyř největších tankových velmocí (historicky, nikoliv aktuálně) – SSSR a Německo (těmi dalšími jsou USA a Velká Británie). Při útoku na SSSR dne 22. června 1941 disponovali Němci „pouhými“ několika tisící tanky a několika stovkami samohybných děl. Přesto byli v průběhu roku 1941 schopni zatlačit Rudou armádu až k Moskvě, i když ta disponovala více než 20 000 tanky (i když samozřejmě ne všechny mohly být nasazeny proti Wehrmachtu).

Kromě dobře zajištěné logistiky (pokud si tedy odmyslíme přípravu na válku v zimě) a koordinace jednotlivých druhů vojsk (tanky, dělostřelectvo, letectvo, pěchota) měli Němci výhodu i v nižším počtu typů tanků. Bylo jich sice celkem šest, což je ve skutečnosti stále celkem dost (LT-35, LT-38, Pz. I, Pz. II, Pz. III. a Pz. IV – největší význam měly ty poslední dva), avšak tento počet byl podstatně menší, než tomu bylo v případě Rudé armády.

Ta totiž byla útokem zastižena ve fázi transformace a kvůli tomu měla stále ještě ve výzbroji tisíce lehkých tanků T-26 (jejich výroba byla zastavena až v létě 1941), tisíce rychlých tanků BT (BT-2, BT-5 a BT-7), stovky tanků T-28 a desítky těžkých tanků T-35. K těmto typům je nutné připočíst ještě archaické tančíky T-27, plovoucí tanky T-37, T-38 a T-40 a samozřejmě novou generaci tanků: lehký T-50, střední T-34 a těžký KV-1. To nám dává v celkovém součtu 13 typů tanků, přičemž s trochou dobré vůle by se mezi tanky roku 1941 daly ještě zařadit T-60 a KV-2 (i když ten patří svým charakterem spíše mezi samohybná děla), čímž celkový počet stoupá na 15!

V průběhu války se však karty zcela obrátily. Němci ve snaze zastavit ocelovou lavinu z východu začali vyvíjet a vyrábět nové typy tanků, aniž by však byli schopni jimi zcela nahradit tanky předcházejících generací. Ke konci války tak v jejich výzbroji najdeme těžké tanky Tiger I a Tiger II, střední tanky Panther a Pz. IV a především dosti nepřehlednou a početnou změť samohybných děl a stíhačů tanků, které využívaly nejrůznější typy tankových podvozků německé, československé, francouzské a italské provenience.

Sověti naproti tomu víceméně vsadili vše na jednu kartu, která se jmenovala T-34. Na konci války v Evropě tak byla většina sovětského tankového vojska vyzbrojena středním tankem T-34/85 (je ovšem nutné zmínit i americký M4 Sherman), který byl doplněn těžkým IS-2. Dokázali sice vyvinout i modernější typy tanků (T-44, IS-3), ty už však v době 2. světové války nebyly nasazeny, přičemž jedním z důvodů jejich nenasazení byla právě logistika. Je sice skutečností, že nejen Němci, nýbrž i Rudá armáda vybudovala mohutné samohybné dělostřelectvo (vyzbrojené např. typy SU-76, SU-100 a ISU-152), počet typů ale rozhodně ani zdaleka nedosahoval počtů typů, které byly zavedeny v německé armádě.

Lze tedy konstatovat, že k vítězství značně přispělo rozhodnutí Moskvy soustředit se plně na T-34, zatímco Němci se vrhli na výrobu velkého počtu různých typů tanků, stíhačů tanků a samohybných děl, aniž by byli schopni vyrábět je v dostatečném množství. Obdobným způsobem jako SSSR ostatně postupovali i Američané, kteří se soustředili na M4 Sherman. Naopak Britové po celou dobu války poměrně nešťastně laborovali s celou řadou typů (Cruiser Mk. I – Mk. IV, Covenanter, Crusader, Cavalier, Cromwell, Comet – pokud zůstaneme u křižníkových tanků) a k optimu se dostali vlastně až po válce (Centurion).

Přesuňme se ale nyní do roku 2022, který zastihl Evropu opět v tankové válce. Karty se opět zcela obrátily. Německo se v posledních desetiletích plně soustředilo na typ Leopard 2, který je v rámci NATO vedle Abramsu jediným tankem, který je k dispozici skutečně v relevantních počtech (celkový počet vyrobených kusů 3600), jakkoliv samotný Bundeswehr dnes disponuje pouhými několika sty leopardy (ve variantách A6, A6M, A7 a A7V). V kontextu války na Ukrajině lze ale předpokládat další navýšení i nad nyní plánovaných 328 kusů. Na území Ukrajiny se žádný Leopard sice neobjevil, nasazena ale byla jiná „velká kočka“ – protiletadlový systém Gepard na podvozku Leopardu 1.   

V úplně jiné situaci se nacházejí Rusové. Na Ukrajině nasadili zpočátku tanky T-72, T-80 a T-90 v mnoha různých variantách (např. T-72A, T-72B3, T-80U, T-80BV, T-80BVM, T-90A, T-90M) i subvariantách (např. v případě T-72B3 se jedná o vzor (obrazec) 2011, 2014 a 2016), později došlo i na tanky T-62 (opět v několika variantách a subvariantách) a zapomínat samozřejmě nesmíme ani na poslední výkřik tankové techniky T-14 Armata, který ale Rusové – s ohledem na dostupné údaje – prozatím na Ukrajinu neposlali (a obdobně je tomu zřejmě i v případě nasazení výsadkového tanku 2S25 Sprut-SD). Pokud jde o tanky T-64 v ruských službách, jednalo se s největší pravděpodobností o kořistní ukrajinské.               

Nyní je to tedy Německo, které se stejně jako většina ostatních členů NATO soustředilo na jediný typ tanku, zatímco Rusové mají ve výzbroji rovnou pět typů (exotický Sprut-SD není započítán, samotní Rusové jej kategorizují jako samohybné protitankové dělo), přičemž tyto tanky byly navíc postupem doby různě upravovány a modernizovány. Bylo by asi příliš troufalé tvrdit, že právě typová různorodost je příčinou ruských neúspěchů, svou roli ale tento faktor nepochybně hraje, i když samozřejmě dnešní ruské tanky jsou konstrukčně mnohem více sjednocené než sovětské tanky roku 1941.

Jak bude vypadat další vývoj, lze jen těžko odhadovat. Válka na Ukrajině bohužel stále trvá a jakkoliv se to možná z médií nezdá, tanky v této válce stále potvrzují svůj nenahraditelný potenciál. Zajímavé bude nicméně sledovat, zda se Rusové budou věnovat spíše výrobě a dalšímu vývoji tanku T-90M, tanku T-14 Armata či zda budou postupovat ještě nějak jinak. Zároveň je nicméně velmi pravděpodobné, že i přes existenci potenciálního nástupce Leopardu 2 (tanky KF 51 Panther a MGCS) zažije tento tank kvůli válce na Ukrajině svou renesanci a dostane se do výzbroje dalších zemí včetně ČR.