Pět univerzálních zbraní druhé světové války

Popis pěti zbraní, které díky své univerzálnosti ovlivnily dějiny druhé světové války a staly se legendami.  

V průběhu druhé světové války byly nasazeny stovky různých typů zbraní. Některé z nich se staly velice účinnými bojovými prostředky, jiné zcela propadly. Zbraně, kterým se věnuje tento článek, rozhodně patří do první zmiňované skupiny. Všechny se mohou honosit statusem legendy druhé světové války a jsou dodnes známé i lidem, kteří se o válečné dějiny nijak intenzivně nezajímají. I když jde o zbraně velmi odlišné, spojuje je jeden důležitý aspekt - jedním z důvodů jejich úspěchu na bojišti byla univerzálnost.

Univerzálnost je na první pohled velmi užitečnou vlastností. Není tedy divu, že se člověk již odpradávna snažil vytvářet zbraně (a samozřejmě také i jiné nástroje), které nebyly přísně jednoúčelové, nýbrž univerzální. Problém však spočívá v tom, že každý lidský výtvor určený k víceúčelovému využití v sobě mnohdy dokonale spojuje nevýhody zařízení, které má nahradit, nikoliv jejich výhody. Přesto lze na frontách druhé světové války nalézt až překvapivě vysoký počet zbraní, v jejichž případě se povedl pravý opak – byly schopny nasazení v několika nebo dokonce v mnoha různých rolích, a přesto dokázaly překonávat specializované zbraně protivníka.

Mezi univerzální zbraně, které se v době druhé světové války mimořádně osvědčily, nepochybně patří např. velkorážný kulomet M2HB, polopásová obrněná vozidla M3 half-track a Sd.Kfz. 251, tanky T-34 a Pz. IV a letadla Fw 190, Ju 88, P-47 Thunderbolt a A-26 Invader.

Příkladů by se snadno dalo najít mnohem více, pět zbraní je detailněji (nikoliv ale detailně, protože smyslem článku je především připomenout jejich univerzálnost) rozebráno v následujícím přehledu:   

Kulomet MG 42

Na rozdíl od všech ostatních účastníků druhé světové války pochopili Němci již v meziválečném období výhody univerzálního kulometu. Československá armáda měla např. v té době k dispozici dvě kvalitní zbraně: lehký kulomet vz. 26 a těžký kulomet vz. 37. Oba se velmi osvědčily, Němci však již ve 30. letech vyvinuli kulomet MG 34, který spojoval výhody lehkého a těžkého kulometu do jedné zbraně. Konstrukci charakterizovaly vyměnitelné hlavně, nábojový pás, vysoká rychlost střelby a přijatelná hmotnost zaručující oproti tradičním těžkým kulometům mnohem větší mobilitu.

Nástupcem MG 34 se v polovině války stal kulomet MG 42, v jehož případě se dosáhlo zjednodušení výroby a zároveň zvýšení odolnosti zbraně v podmínkách drsného frontového nasazení. Mobilitu svého předchůdce si MG 42 plně zachoval, kadence dosáhla ještě vyšší úrovně. Až do konce druhé světové války zněl spojeneckým vojákům v uších zlověstný zvuk kulometu MG 42, jehož efektivitu dále zvyšoval i promyšlený způsob boje, který německé ozbrojené síly uplatňovaly a který plně doceňoval potenciál MG 42. Kulomety MG 42 si vydobyly značný respekt a jeho deriváty (např. MG3 nebo MG 74) se používají i v dnešní době.      

Útočná puška StG 44

Již v době první světové války se ukázalo, že standardní pěchotní pušky jsou sice přesnými zbraněmi se značným dostřelem, těchto jejich kvalit však byl schopen využít jen malý počet vojáků. Kromě toho vyšlo najevo, že do zákopových bojů se pušky příliš nehodí. Zdálo se, že řešením tohoto problému by mohly být samopaly, které se na frontě stihly objevit ještě v závěru první světové války. Skutečně univerzální zbraň využívající náboj střední balistické výkonnosti a kombinující výhody pušky (dostřel, přesnost) a samopalu (možnost střelby dávkou) přišla ale až v době druhé světové války. Do výzbroje německých ozbrojených sil byla zavedena pod definitivním názvem útočná puška (Sturmgewehr) StG 44.

Jednalo se o zbraň velmi vydařenou, spolehlivou a účinnou, která dokázala nahradit standardní německé pěchotní zbraně, tj. pušku Kar 98k a samopal MP 40, a zároveň velmi efektivně doplnit kulomet MG 42. Palebná síla německého družstva, které bylo vyzbrojeno kulometem MG 42 a útočnými puškami StG 44, výrazně překonávala palebnou sílu standardního pěchotního družstva druhé světové války vyzbrojeného klasickými puškami, samopaly a lehkým kulometem (např. puškami Mosin vz. 1891/30, samopaly PPŠ-41 a lehkým kulometem DP-27). Je proto pochopitelné, že se StG 44 stala inspirací a vzorem pro automatické ruční palné zbraně vyvinuté v poválečném období.

Kanónová houfnice vz. 37 ráže 152 mm (ML-20)  

Sovětská kanónová houfnice vz. 37 byla vyváženým kompromisem mezi kanónem (relativně dlouhá hlaveň) a houfnicí (schopnost střelby s náměrem až 65°). Když k tomu připočteme vhodně zvolenou ráži 152 mm a širokou paletu munice, dostaneme univerzální zbraň, která se Rudé armádě osvědčila v protibaterijní činnosti (Němci standardně nasazovaná děla obdobné kategorie měla o několik kilometrů menší dostřel), v boji proti obrněné technice, při dobývání německých měst a při mnoha dalších činnostech.

Na další úroveň se zbraň dostala poté, co byla instalována na podvozek těžkého tanku IS. Tímto spojením vzniklo samohybné dělo ISU-152, které mohlo nabídnout přijatelnou mobilitu, na svou dobu silné pancéřování a ohromnou palebnou sílu, přičemž hmotnost tohoto stroje byla stále akceptovatelná. Univerzálnost ISU-152 pak vynikne ve srovnání se třemi specializovanými zbraněmi německé armády: samohybným dělem Hummel, útočným dělem Sturmpanzer IV Brummbär a stíhačem tanků Jagdpanzer IV. Jedná se nepochybně o kvalitní techniku, avšak ISU-152 mohlo plnit úkoly všech tří uvedených děl zároveň (nepřímá palba na velkou vzdálenost, blízká podpora pěchoty a boj ve městech, boj proti tankům). Není tedy divu, že kanónová houfnice vz. 37 a její samohybná varianta ISU-152 se staly zbraněmi s výjimečnou pověstí již v době druhé světové války a byly poté ještě dlouhá desetiletí využívány.

Tank M4 Sherman

Pohled na shermany je stále ovlivněn výsledky jejich soubojů s tigery a panthery. Bylo by ale zavádějící a nespravedlivé hodnotit Sherman jen z tohoto hlediska. Ve skutečnosti byl M4 mimořádně vydařenou, univerzální a variabilní zbraní, která byla vyvíjena s tím, že se bude vyrábět v obrovských počtech v nejrůznějších továrnách, v nejrůznějších provedeních a s nejrůznějšími benzínovými i naftovými motory. Díky tomu mohl být tento tank úspěšně nasazen na horkém africkém písku, v džungli tichomořských ostrovů, v italských horách a na západní i východní frontě. Jeho konstrukce umožnila Britům instalaci výkonného protitankového děla 17 pdr (Sherman Firefly) a Američanům přestavbu na dodatečně opancéřovanou verzi (M4A3E2 Jumbo), která de facto suplovala těžké tanky M26, protože tyto tanky v roce 1944 ještě nebyly k dispozici.

Tím ale není výčet modifikací ani zdaleka u konce. Tanky Sherman sloužily jako útočná děla M4(105) s houfnicí ráže 105 mm, raketomety T34 Calliope, podvozky tanků Sherman byly využity jako platforma pro stíhače tanků M10 a M36, samohybné dělo M7 Priest, obrněný transportér Kangaroo a pro mnoho dalších provedení. Značné navýšení bojové hodnoty stroje bylo na konci války dosaženo novým podvozkem HVSS, výkonnějším kanónem 76 mm, novou věží a tzv. mokrým uložením munice. Především v tomto provedení vydržel Sherman ve službě ještě několik desítek let po druhé světové válce. Své postavení legendární zbraně, která Spojencům spolehlivě a věrně sloužila na všech frontách, si Sherman uchoval i v současnosti.       

Víceúčelový bojový letoun DH.98 Mosquito

V případě moderních bojových letadel, jakými jsou např. Eurofighter, F-16 nebo F-35 již dnes jen málokoho překvapí, že se jedná o letadla víceúčelová, nikoliv pouze stíhací. Nejedná se ale o nic nového, „dřevěný zázrak“ de Havilland DH.98 Mosquito byl již v době druhé světové války ještě všestrannějším letounem než moderní stroje. Výčet činností, které bylo Mosquito schopné plnit, je velmi dlouhý a co je ještě více zajímavé, téměř ve všech těchto činnostech excelovalo. Zmínit je nutné roli průzkumného letadla, rychlého bombardéru, těžkého denního a nočního stíhače, ale také protilodního útočného letounu s kanónem ráže 57 mm nebo vlečného a cvičného letounu. Válečné nasazení těsně minulo variantu Sea Mosquito, které bylo určeno pro službu na letadlových lodích.

Nehynoucí slávu si Mosquito zajistilo např. ve své roli nepolapitelného záškodníka, který se řítí několik metrů nad zemí, aby mohl precizním úderem zničit úřadovny gestapa nebo jiné důležité cíle hluboko v týlu nepřítele (v českém kontextu je zřejmě nejznámější operace Jericho). Další a určitě neméně slavnou rolí je nasazení Mosquita coby nočního stíhače. Ve službě se Mosquito udrželo ještě mnoho let po druhé světové válce, i když samozřejmě v první linii muselo ustoupit proudovým letadlům. V povědomí široké veřejnosti se tento krásný letoun udržel dodnes.

Ve službách čs. vojáků  

Českoslovenští vojáci měli možnost důkladně se seznámit se všemi pěti uvedenými zbraněmi. Kulomety MG 42 se v naší poválečné armádě objevily jako kořistní zbraně pod označením kulomet vz. 42 N a útočné pušky StG 44 jako samopal vz. 43/44. V pozdějším období byly tyto zbraně v rámci podpory národně osvobozeneckého hnutí vyváženy v relativně velkých počtech do různých zemí třetího světa. V současnosti zažívá MG 42 svůj velký comeback, protože je ve své modifikaci MG3 součástí výzbroje tanku Leopard 2A4, který je nově zaveden v Armádě České republiky.

Kanónové houfnice vz. 37 byly ve výzbroji 1. čs. armádního sboru a dočkaly se bojového nasazení např. v lednu 1945 v bitvě u Jasla. Ve výzbroji zůstaly i v poválečné čs. armádě, která zároveň využívala i samohybnou variantu ISU-152 (pod označením TSD-152). Tanky Sherman v provedení Firefly byla vyzbrojena čs. samostatná obrněná brigáda, která je využila např. při obléhání přístavu Dunkerque. V poválečné čs. armádě shermany zavedeny nebyly. Na mosquitech létali čs. piloti RAF především v rámci 68. noční stíhací peruti. V poválečném období obdrželo čs. letectvo mosquita ve stíhacím bombardovacím provedení FB Mk. VI, které u nás sloužilo pod označením B-36.