Rok 2020 - další rok úpadku české kultury aneb Josef Švejk a dědicové

Čeští politici donedávna rádi zdůrazňovali mimořádnost epochy, ve které se nyní nacházíme. Česko prý zažívalo jedno z nejlepších období v historii. Dle loňských slov pana premiéra Babiše: „Rosteme, bohatneme a stále budeme.“ 

V mnohých ohledech se s tímto tvrzením dalo souhlasit. Platí to však i o kultuře?

Od dob národního obrození až do pádu komunismu hrála kultura v dějinách českého národa obrovskou roli. Všechny národní obavy, frustrace a nenaplněné ambice rezonovaly v básních, románech a dalších uměleckých dílech. Význam české kultury nespočíval samozřejmě jen v této roli, tato však byla zásadní. Doložit to lze mnoha příklady. Za všechny jmenujme básně Petra Bezruče, romány Karla Čapka a písně Karla Kryla. Jejich dílo provázelo český národ v těžkých dobách a dávalo mu naději, že se vše změní, že tíživá přítomnost zde není navěky.

Mezi postupy, které byly v české kultuře hojně využívány, však nepatřily pouze Bezručova nesmiřitelnost, Krylův mučednický étos a Čapkův humanismus. Byly to také nadsázka, hravost, humor, ironie a smysl pro absurdno. A zřejmě právě tento přístup je nám nejvlastnější, s uměleckými díly, které využívají tento postup, se identifikujeme nejraději. Velice efektivní je v tomto ohledu zejména postava „antihrdiny“, u které si nejsme jisti, zda je to génius nebo blb. Ať už to je Haškův Švejk, Hrabalův Pepin nebo Jára Cimrman. Všechny tyto postavy nám mimo jiné umožňovaly vyjádřit svůj názor, aniž by nás kdokoliv za něj mohl popotahovat, umožňovaly nám smát se vrchnosti přímo pod nosem.   

Doba post-sametová (tedy po roce 1989) vše změnila. Jasně definovaný nepřítel a původce zla (Rakousko-Uhersko, nacismus, komunismus) zmizel a česká kulturní fronta byla postavena do zcela nové situace. Nadsázka, hravost, ironie a smysl pro absurdno se však samozřejmě využívaly i nadále, i když zamířit kopím ostrovtipu bylo daleko složitější. Přesto – nebo snad právě proto – zažila postava antihrdiny v porevoluční době svou další (tentokrát především filmovou) reinkarnaci. Vše začalo Návratem idiota a proslulými Samotáři. Pak se už s postavami antihrdinů naší doby, kteří byli často představováni Pavlem Liškou a Jiřím Macháčkem, doslova roztrhl pytel. Za všechny jmenujme třeba filmy Jedna ruka netleská, Horem pádem, Grandhotel, z novějších třeba Kobry a užovky.

V posledních letech však počet filmů s podobně laděnými postavami povážlivě poklesl. Je namístě se ptát, co je příčinou tohoto neutěšeného stavu. Odpovědí můžeme jistě nalézt mnoho. Mně se jako velmi pravděpodobné jeví, že to, co bylo až doposud nutné ztvárňovat v literatuře a filmech, převzala na sebe nyní politika. U mnoha výstupů dnešních politiků se můžeme jen domnívat, jestli to je nějaká show, nebo to je míněno vážně. Politika tedy nyní občanovi předkládá kompletní balíček služeb, včetně nadsázky, ironie, estrády a absurdního divadla. Buďme za to rádi. Kultura tím sice přichází o svou v minulosti tolik ceněnou část, přichází o svého antihrdinu, zároveň ale umění konečně nemusí plnit roli jakéhosi svědomí národa, nastavovat zrcadlo společnosti a vytvářet postavy, se kterými bychom se mohli identifikovat. Úpadek kultury je tedy sice realitou, které ale není nutné nijak litovat. 

Rok 2020 nám pomalu končí. Do roku příštího však hleďme s nadějí. Česká politika má velký potenciál a jistě nám i v roce 2021 připraví mnohá zcela neočekávaná překvapení.