Vzpomínky na předválečnou Ukrajinu

Ukrajina je pro českého turistu zemí exotickou a zároveň velmi blízkou. Alespoň na mě tak před lety působila. Ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že se tento krásný a přitažlivý kraj stane obětí vojenské agrese.

Aby se člověk neustále neutápěl v pocitech a obavách, že jeho život je pouhým stereotypem beze změny, musí cestovat. A je vcelku jedno kam, kdy a s kým. Cestování nabízí tolik impulzů, že zapomínáme na náš všední život, necháváme jej daleko za sebou a věnujeme se jen přívalu nových zážitků, příhod a zkušeností. Není tedy divu, že i já jsem podlehl volání divočiny cestovaní a vydal se vstříc a napospas dobrodružství. Protože jsem však člověk bojácný a milující jistotu, rozhodl jsem se zajistit před odjezdem několik víceméně důležitých věcí. Bylo to mimo jiné obstarání nového pasu, což bylo jistě nutné, neboť ten starý již beznadějně propadl. Dále to byla prohlídka batohu a konečně výběr spolucestujícího. Pas jsem obdržel bez potíží, jen mě trochu mrzelo, že stál pouze 200,- Kč a nemůžu se tedy chlubit svými biometrickými údaji v něm obsaženými. Díry v batohu byly zanedbatelné, a proto bylo rozhodnuto vzít si ho bez dalšího na cestu. Ale já bych si ho vzal stejně, protože by se mi díry nechtělo látat a nový by se mi nechtělo kupovat. Zbýval tedy problém se spolucestujícím. S osobou mužského pohlaví se dá obvykle vést obhroublé řeči a posilovat se přitom alkoholem. S osobou ženského neboli něžného pohlaví si musí člověk dávat větší pozor na to, co říká, nemůže tolik popíjet, ale zato může dělat jiné věci, které s tou první osobou dělat nelze. To sem ale vlastně nepatří. Jako spolujezdkyně byla získána dívka Kinga z Litvy, která mimo jiných předností uměla rusky, což se posléze ukázalo jako velmi podstatná výhoda. Tímto byly přípravy ukončeny a mohlo se vyrazit.

Cesta sama začala 23. září 2006 neboli první podzimní den. Bylo rozhodnuto přemístit se z Krakova do Přemyšlu vlakem. Vstávat se mi jako obvykle nechtělo, nicméně ve stanovený čas 6:30 jsme se sešli na hlavním krakovském nádraží tj. Kraków Gł. Cesta proběhla hladce, zaujaly mě jen šíleně zmalované a jinak graffiti upravené dvoupatrové vagóny v Řešově, a pak podivuhodná mladá dvojice, která s námi seděla v kupé. Zajímavé bylo, že mládenec místo toho, aby se věnoval své krasavici, si neustále prohlížel tetování, které měl umístěné na předloktí. Bylo vidět, že je na něj velmi pyšný. Psané to bohužel bylo kurentem a on s tou rukou tak máchal, že jsem vůbec nestihl vyluštit, co to tam má za moudrost. Dvojice nás však asi hodinu před příjezdem do Přemyšlu opustila a my jsme zůstali sami s bábuškou, která seděla mlčky u okna. Co mě však zaujalo, ta dobrá žena se neustále doslova polévala agresivně vonícím parfémem blíže neurčené a neurčitelné značky, Tato činnost je, jak jsem později zjistil, národním ukrajinským sportem. Ale to již tu byl Přemyšl, ještě jsem pomohl bábušce se zavazadlem, přičemž jsem si s ním málem rozmáčknul nohu, neodvažuji se odhadnout, co za těžkotonážní kontraband byl narván dovnitř.

Okamžitě po příjezdu jsme si byli koupit lístek do Lvova a taky vyměnit naše tvrdé zloté za hřivny. Jelikož do odjezdu rezavého Ikarusu ukrajinského ČSAD ještě zbývala notná chvíle, rozhodli jsme se ji využít k procházce po Přemyšlu. Pevnost Přemyšl sice za 1. sv. války dobyli Rusové, ale město má dodnes rakouský ráz. Pochopitelně, že by se zde dalo pohodlně umístit několik milionů euro z dotací EU na opravy historických budov, ale centrum města  bylo již poměrně slušné, jen mě tam otravovala mračna holubů, ještě víc než v Krakově a to už je co říct. Na blízkost ukrajinské hranice upozorňovaly řecko-katolické kostely a taky podivný pach benzínu, který znám z Polska mého dětství a na který už jsem skoro zapomněl.

Ale to se již přiblížila hodina odjezdu a my museli uhánět k našemu Ikarusu. Jízdenky kupodivu nikdo nekontroloval, a tak se pneumatiky zaryly do asfaltu a kostitřas vyrazil na Lvov. Hranice jsme dosáhli bleskurychle, čekání na její přechod však zabralo přes dvě hodiny, a to ještě jen díky tomu, že jsme jeli v linkovém autobusu, který měl přednost. Ty dvě hodiny čekání však byly vynahrazeny fantastickou podívanou, která se nabízela uvnitř autobusu i za jeho okny. Byl jsem opravdu uchvácen tím podivuhodným mixem všelijakých moskvičů, žigulíků a záporožců, promíchaných s ojetinami ze západu a naložených často tak, že přední světla mohla sloužit jako reflektory protivzdušné obrany. Ještě větší zábava však propukla přímo v autobusu, kam dorazila polská celnice, nemající jistě ani 25 let a začala dělat bu-bu-bu na bábušky sedící s námi. Ty se však nedaly, a i když téměř každá měla v pase jakousi nesrovnalost, všechny svorně tvrdily, že do Polska jezdí vyloženě za turistickými účely. Bábuškám sice bylo jasné, že celnice jejich pohádkám nevěří, ale zároveň věděly, že bude ještě chvíli dělat bu-bu-bu aby se neřeklo, a pak už je nechá být. To se také stalo, celnice vystoupila, autobus popojel a uvnitř se objevily ukrajinské uniformy. Ukrajinská část přechodu hranice byla zpestřena tím, že jsme měli vyplnit karty vstupu a výstupu. Využili jsme s Kingou pero zelené barvy, které tak důvěrně známe z práce. Co je však dobré pro Úřední věstník EU, nemusí ještě být dobré pro Ukrajinu. Zelená nám byla zamítnuta s tím, že přípustná je pouze modrá nebo černá barva. Pokus ukrajinských celníků nevpustit nás do země anebo z nás alespoň vytáhnout tučný bakšiš neměl šanci na úspěch. S vítězoslavným úsměvem jsem vytáhnul černé pero a vyplnil jsem jím všechna jejich lejstra. Cesta na východ byla otevřena.       

A tak jsme se konečně ocitli v té velké, slovanské, černozemí oplývající krajině, v Ukrajině. Jízdu do Lvova jsem ale už příliš nevnímal, protože na mě přišlo spaní. Stejně byly kolem dokola jen samá pole, což se projevovalo i tím, jaký byl provoz na silnici. Každou chvíli jsme předjížděli koně táhnoucího žebřiňák s pospávajícím dědou. Zaujal mě ale dlouhatý uhelný vlak. Lokomotiva byla dvoudílná a uhláky čtyřnápravové, což u nás máme taky, jenom tady díky širšímu rozchodu bylo samozřejmě všechno větší, a také vagonů bylo víc, jakoby mi ten vlak hned na začátku cestu naznačoval, že jsme přijeli do země, která vnímá prostor v úplně jiných dimenzích než my Středoevropané. Ale to se již okolí začalo více a více zaplňovat domky a objevilo se také několik satelitních městeček, neklamný příznak rostoucího blahobytu ukrajinské honorace a snad i střední vrstvy. Autobusové nádraží, na které jsme přijeli, bylo poměrně ošuntělé a poměrně nehezké. Hlavní však bylo, že příjezdem na něj jsme se konečně ocitli ve městě zvaném L'viv, Lvov, Lwów anebo Lemberg, podle toho kdo tomu městu zrovna vládnul. Napadlo mě, že z českých měst má k pohnutým dějinám Lvova nejblíže asi Těšín, a hned jsem vůči Lvovu pocítil solidaritu. Taxikáře, zevlující na autobusáku, jsme rázně odmítli a rozhodli se projet do centra libovolným prostředkem městské hromadné dopravy. Na tomto místě jsem nucen přerušit tok vyprávění a krátce popsat, jak vlastně lvovská MHD vypadá. Pokud totiž člověk nemá vlastní auto, ani se mu nechce jezdit taxíky, možnosti má už jen dvě: buď může využít dožívající tramvaje a trolejbusy čs. provenience z 80. let ve velmi zbědovaném stavu nebo ohromnou armádu všudypřítomných mikrobusů, zde zvaných "maršrutky". Často se jednalo o dovezené ojetiny známých západních značek, ale k vidění byly i exotické ukrajinské a ruské modely.

Pochopitelně jsme si tuto atrakci nenechali ujít a do první maršrutky jsme nasedli. Jízdné byla sice velmi přijatelná jedna hřivna - asi 4 Kč 50 h, jen si člověk musel zvyknout na to, že se do maršrutky namačkalo tolik lidí, jak u nás do běžného autobusu, a že řidič byl ochoten v zájmu honu na zákazníka zastavit naprosto kdekoliv. Okamžitě jsem si také zpětně uvědomil, že ta dáma polévající se voňavkou ve vlaku do Přemyšlu, nebyla žádnou výjimkou, právě naopak. Vnitřek maršrutky proto připomínal kolbiště navzájem se přebíjejících vůní.    

Vystoupili jsme v samotném centru vedle divadla. Protože bylo dost pozdě odpoledne, rozhodli jsme se nekochat se pamětihodnostmi, ale vyhledat nocleh. Jak se však brzy ukázalo, nebyl to vůbec jednoduchý úkol, protože Lvov příliš velkým počtem hotelů neoplývá a už vůbec nedisponuje hostely, tak obvyklými v západní Evropě. Prošli jsme osm hotelů, než se nám podařilo najít přijatelné ubytování. Byl to náš poslední pokus, poslední šance, nic jiného jsme už v záloze neměli. Ostatní hotely byly buď plné anebo příliš drahé, v hotelu Suputnik, který jsme okamžitě překřtili na Sputnik, by nocleh pro dvě osoby stál hodně přes 100 euro. A tolik se nám, zrovna na Ukrajině, platit právě nechtělo. Náš pokoj pro dvě osoby stál 84 hřiven, tedy asi 190 kaček, což mi připadalo velmi přijatelné. Však jsme si také do sytosti mohli užít luxusu vlažné vody místo teplé a postele, která by právě tak mohla udělat kariéru jako trampolína. Celkově však bylo to ubytování velmi ucházející. Večer jsem ještě sledoval v televizi - která byla pochopitelně umístěna na chodbě a nikoliv v pokoji - jakýsi zábavný pořad. Zaujalo mě, že si tam pozvali ruské umělce. Uvědomil jsem si, že vztah Rusů a Ukrajinců je vlastně podobný jako vztah Čechů a Slováků, jen v 10x větším měřítku (což samozřejmě má pozitivní i negativní konotace). Jedná se sice o dva různé národy, cizinci však často nejsou schopni ty jazyky od sebe odlišit. Ti Rusové prostě v pořadu vesele gavarili pa ruski, stejně jako Čecha by nenapadlo mluvit na Slovensku slovensky a naopak. No nic, to jsme trochu odbočili, estráda mezitím skončila, je čas jít spát.

Ráno jsem se probudil velmi brzy, ještě za tmy. Důvod byl prostý, projel kolem nás první trolejbus. Sice se mi ještě podařilo usnout, ale vzápětí mě probudil jiný hluk a totiž startující Antonov, či co to tam na té Ukrajině mají. Protože ke všemu neštěstí za okny neustále sílilo chrčení maršrutek, bylo nad slunce jasné, že ze spaní už nic nebude. Věděl jsem nicméně, že se Kinga dá brzy do kupy a že nás čeká celý dlouhý den, který můžeme věnovat jen a jen prohlídce Lvova.

O památkách se tu však nebudu příliš široce rozepisovat, to ať si každý čtenář laskavě najde v průvodci, mě už se to nechce hledat. Každopádně centrum je velmi pěkné, Draho tam není, a tak si jej lze plně vychutnat. Zaujal mě arménský kostel, kde zrovna probíhala bohoslužba. Do temnot uvnitř kostela skrze okna pronikaly sluneční paprsky, což působilo tak fantasticky a majestátně, že jsem neodolal a pořídil jsem fotografii. Tento čin ovšem vyvolal okamžitou reakci místní ochranky, raději jsem tedy na nic nečekal a rychle jsem se dekoval, neboli jsem vzal do zaječích. Fotka se příliš nepovedla, ať ji vezme čert, ale pohled na sluneční paprsky natáhnuté jako zlaté struny mezi oknem a podlahou, a vytvářející magickou až nadpozemskou atmosféru, ten pohled nezapomenu.

Dále mě zaujaly tramvaje T4, které vypadají úplně stejně jako tramvaje v našich městech, jen mají menší rozchod, a bohužel nejsou udržovány v tak dobrém technickém stavu. No ale dost bylo kostelů a tramvají - večer jsem si samozřejmě ještě zašel do krámu s alkoholem a pořídil dvě flašky údajně nejlepší ukrajinské vodky Nemiroff. Jedna z nich byla s paprikou a s medem. V každém případě, že mají na Ukrajině dobrou vodku, není příliš překvapivé, ale ani pivo nebylo vůbec špatné, a to jsem vyzkoušel až dva druhy: Obolon a Lvovské. Alkohol ještě protékal mým krevním oběhem, ale to již večer klepal na lvovské brány a my se s Kingou dohodli, že bude nejlepší zítra brzy ráno vstát a již o půl osmé odjet na Podkarpatskou Rus, protože nevíme, co nás tam čeká. A tak se také stalo.

Za úsvitu na nás již před hotelem čekal taxík, který nám šikovná recepční zamluvila. Jen mě trochu mrzelo, že to nebyla Volha, kterých je na Ukrajině stále moře, ale jen obyčejný žigulík, kterých je tu ovšem ještě více. Řidič byl poměrně hovorný, pořad nemohl pochopit, proč Čech pracuje v Polsku, až jsem se tomu sám začal divit. Nádraží je ve Lvově majestátní, čisté a velmi dobře zorganizované. Je vidět, že železnice jsou dodnes jednou z nejlépe fungujících organizací na Ukrajině. Středoevropana samozřejmě překvapí míra byrokracie, když při koupi jízdenky musí ukázat pas, ze kterého pokladní přepíše na lístek jméno, a když ke kontrole jízdenek dojde vlastně ještě před nástupem do vagonu. Děžurné, a každá má na starosti jeden vůz, totiž číhají na nástupišti před vagóny a dovnitř pouštějí jen cestující s platným cestovním dokladem. Ještě si teď připomínám, že jsem si těsně před odjezdem chtěl koupit v kiosku na nástupišti minerálku a žena, co tam prodávala, se na mě náhle obrátila s dotazem, jestli jsem to byl já, kdo si u ní objednal kávu. Odpověděl jsem, že ne, ale potěšilo, jak snadno se tomu dalo rozumět a jak je vlastně fajn, že je tolik slovanských národů a že se dá jezdit do tolika zemí, kde se člověk nemusí uchylovat k obligátní angličtině. A já jsem na Ukrajině nemusel promluvit anglicky ani jednou, i když jsem byl někdy za blba. Vlak se jmenoval Karpatia, a jel odněkud až z Charkova přes Lvov do Užhorodu.

Měl klasické zelené lehátkové vagóny, které jsou pochopitelně větší než ty, co jezdí po Evropě. Další a podstatný rozdíl spočívá v tom, že ukrajinské vozy nemají kupé a každou noc se tím pádem promění v jednu velkou ložnici na kolech. My jsme si spánku na kolejích příliš neužili, a to nejen kvůli tomu, že jsme nemuseli cestovat v noci, ale především díky třem dívkám, které cestovaly se svými matkami do Užhorodu a celou cestu pěly, až se hory zelenaly. K tomu je nutné dodat, že ten zpěv nebyl samoúčelný, protože i na Ukrajinu už dorazila moderní technologie v podobě mobilního telefonu s vestavěným mikrofonem. A ty dívčiny trápily své mladé hlásky jen proto, aby vzápětí mohly samy sebe poslouchat v mobilu. Jako zpestření cesty to ale bylo docela příjemné, neboť první úsek cesty byl velmi monotónní a za okny se nedalo vidět nic zajímavého, jen nekončící všude se rozprostírající rovina. To až po několika hodinách jízdy přišel na řadu přejezd zeleným hřebenem Karpat, most střídal tunel, trať se klikatila po úbočích a mé srdce železničního fandy plesalo. Podivuhodné je, že Ukrajinci si dodnes neuvědomili, že studená válka skončila před 17 lety a nadále dle nejlepších sovětských tradic všechny ty mosty a tunely hlídají. U každého z nich byla umístěna strážnice s chlápkem v maskáčích a s nezbytným kalašnikovem. Raději jsem ani nepřemýšlel nad tím, jak nákladná musí být ostraha všech těch objektů. S takovou přece ti Ukrajinci kapitalismus nevybudují!

Mukačevo, kde jsme vystoupili, nás přivítalo menší mírou výstavnosti, než jsem zaregistroval ve Lvově. Taky se tam náhle objevili Romové - dorazili jsem na území, které v minulosti náleželo do Uher. Na nádraží nás přepadla tradiční skupinka taxikářů a nabízečů různých dalších produktů a služeb. Kinga se s nimi chvíli bavila rusky, stejně se ale nic zajímavého nedozvěděla, a tak jsme raději rychle zmizeli do celkem sympaticky vyhlížející restaurace vedle nádraží. Ceny byly nízké, jídlo chutné, obsluha příjemná, jen jsem ještě pořád nepochopil, proč to musí být tak, že čím víc je člověk na východě, tím dál musí jít v hospodě na záchod. Tak tomu bylo i tentokrát, ve výčepu jsem byl vybaven klíčem a poměrně složitými instrukcemi, jak se dostat na dvorek, pak třikrát zahnout doleva a konečně dosáhnout oné místnůstky. Ale co, vše jsem stihnul a byla to koneckonců pěkná procházka.

Od nádraží jsme vyrazili maršrutkou na okružní jízdu Mukačevem. Nádherný střed města, ale zároveň mimo něj opravených domů jak šafránu, rozkopané silnice, na ulicích opět směs sovětských strojů a ojetin ze západu. V nejlepším stavu byl zcela určitě T-34/85, který připomínal vítězství Sovětského Svazu nad Třetí říší. Kingu prohlídka Mukačeva tak znavila, že jsme se rozhodli nepokoušet osud a co nejrychleji vyrazit do Užhorodu. Na Ukrajině je naštěstí dodnes dostatečné množství nesmrtelných ikarusů, které většinou zajišťují spojení na delších vzdálenostech. Poslední mukačevskou atrakcí pro mě proto byly opět záchody, tentokrát na autobusáku, které sice byly odděleny mezistěnou jako u nás, ta však byla vysoká maximálně tak 120 cm a ani o chlup více.

Silnice z Mukačeva do Užhorodu byla rovná jak přímka, obklopená vinicemi zalitými sluncem. Minuli jsme monumentální mukačevský hrad Palanok, a pak již nás cesta přímo vedla do Užhorodu, nejzápadněji položeného ukrajinského města. Skvěle opravené nádraží, za které by se nestydělo leckteré západní město, poměrně velké množství hotelů, zachované a velmi pěkné historické centrum přispěly k tomu, že jsme se tu cítili opravdu dobře. Užhorod sice leží v podstatě přímo na hranici se Slovenskem, ve městě se to ale nijak výrazně neprojevovalo. Jen tu a tam bylo možné zahlédnout auta s českou nebo slovenskou značkou, avšak bůhví, kdo je řídil, a jak se vlastně na Ukrajinu dostala. Trochu zklamaná byla i moje vlastenecká duše, vždyť přece po 20 let bylo toto území součásti Československa, čas se ale prostě zastavit nedá a od té doby uplynulo již 68 let. Uspokojilo mě aspoň Malé Galago a Olbrachtova ulice, která se nachází v centru města.

Ubytovali jsme se pochopitelně v hotelu Zakarpatia, dopřáli jsme si dokonce pokoj s televizí. Musím přiznat, že celodenního chození jsem už měl večer plné brejle a docela rád jsem se uvelebil v křesle před televizí. Programy jasně odrážely národnostní promíšenost kraje, většina z nich byla v ruštině a ukrajinštině, daly se ale najít také maďarské a slovenské. Nějakou dobu jsem zápasil s ukrajinštinou, ale pak jsem to přepnul na STV1, kde jsem ještě chytnul mladou Vašáryovou v televizním zpracování Dostojevského Něžné. No jo, kde ty loňské sněhy jsou.

Na snídani jsme zašli do hotelové restaurace, kde se nás hned ujal jakýsi tamější světácký číšník, který, když zjistil odkud jsem, začal dokonce se mnou mluvit česky. Nasliboval nám skvělou snídani, po které se prý budeme olizovat až za ušima. No, realita zůstala trochu za očekáváním, nicméně cosi nám do žaludku vklouzlo a my jsme mohli vyrazit na další cestu. Autobusů z Užhorodu na Slovensko jezdí poměrně hodně, a proto nebylo nic jednoduššího než si jeden z nich vybrat, nasednout do něj a zmizet.

Z autobusového nádraží je to k hranici opravdu velmi blízko, a proto někteří cestující nelenili a snažili se využít útroby autobusu k pašeráckým účelům. Já jsem pro jistotu předal druhou lahev vodky Nemiroff své spolujezdkyni, abych náhodou nebyl polapen, že si z Ukrajiny odvážím dvě lahve. Jak se ale později ukázalo, šlo především o cigarety, a i když jsme na hranicích museli všichni vystoupit a předložit svá zavazadla ke kontrole, ta byla poměrně dosti nedbalá a nic nebylo odhaleno. I tak jsme na hranici trčeli skoro hodinu a půl. Ale pak už se zvedla hraniční závora oddělující Ukrajinu od vysněné EU a naše stará dobrá Karosa nabrala kurs Michalovce.

Na Slovensku jsem pociťoval určité zadostiučinění. Na Ukrajině téměř vše vyřizovala Kinga, neboť její ruštině jsem samozřejmě nemohl konkurovat. Teď se ale situace obrátila. Slovensko je vpravdě jediné zahraničí, kde můžeme mluvit česky, aniž bychom se museli obávat, že nám tam neporozumí. A tak jsem si tedy vychutnával tuto sice velmi dočasnou leč privilegovanou pozici.